Historie Domova

Domov důchodců v Odrách vznikl v roce 1956 v prostorách bývalé zemědělské školy. Nutno podotknout, že prostory této budovy byly pro bydlení seniorů zcela nevyhovující. Zpočátku pečovaly o obyvatele domova řádové sestry a nebyl vymezen okruh osob, kterým se služby poskytovaly. Do domova se přijímaly osoby s různým zdravotním i mentálním postižením a různého věku. Schopní a zejména mladší obyvatelé nahrazovali i personál a svou prací se podíleli na chodu zařízení. V domově byly 8lůžkové pokoje s nedostatečným počtem sociálních zařízení. Například jedno WC používalo i 15 obyvatel. Pokoje byly mnohdy průchozí, kdy se do některých místností muselo procházet přes jiný pokoj.  Pokoje byly vytápěny kamny a ráno museli obyvatelé v každém pokoji zatopit. V noci se z důvodu bezpečnosti netopilo vůbec. Obyvatelé se podíleli na přípravě dřeva na zimu a skládání uhlí. Jídlo se vařilo na velkém sporáku, pod který se přikládalo uhlím a dřívím. Z kuchyně převážel jídlo na vedlejší budovy obyvatel domova ve várnicích na dvoukolovém vozíku. Tímto vozíkem také zajišťoval veškeré zásobování potravin pro celý domov z místních obchodů. Pro domov byla v té době charakteristická vůně po lyzolu (tehdy nejčastěji používaná dezinfekci) a po moči, neboť se používaly pro inkontinentní obyvatele jen bavlněné pleny. Zahradu domova obhospodařovaly obyvatelky domova a všechny produkty z ní se zužitkovaly v kuchyni.  Jelikož byly budovy bez výtahu, vyprané prádlo se nosilo ručně v koších na půdu, kde se sušilo. Řádové sestry byly po jejich odchodu z domova nahrazeny zdravotnickými pracovníky – diplomovanými sestrami, ošetřovatelkami a sanitářkami. Tyto, i když mnohdy velmi kvalitní pracovnice kladly důraz hlavně na ošetřovatelskou péči, na striktní dodržování harmonogramu režimu dne, provádění dezinfekce, dodržování diet, dohlížely na zákaz kouření a zákaz požívání alkoholu.

Snahou v dobré víře bylo seniora ochraňovat, říkat mu, co je pro něj nejlepší. Tento přístup vedl mnohdy k prohlubování závislosti uživatele, jeho pasivitě a k omezování vlastní vůle rozhodovat o sobě a o svém životě. Domov byl spíše nemocnicí.  Ošetřovatelky v bílém oděvu a zdravotní sestry v čepcích se staraly jen o základní potřeby člověka. Snahou bylo poskytovat co nejkvalitnější ošetřovatelskou a zdravotní péči. Ostatní potřeby a práva uživatelů byla opomíjena. Nepodporovalo se navazování společenských kontaktů, nebyla prováděna aktivizace uživatelů, životní perspektiva zde zcela chyběla. Nebyl kladen důraz na zachování důstojnosti seniorů, ochranu jejich osobní svobody, soukromí, právo na vyjádření svých názorů a uspokojování individuálních potřeb.

V domovech vládl nemocniční až kasárenský řád. Byly stanoveny návštěvní hodiny – jen ve středu a neděli. V důsledku toho mnohdy docházelo ke zpřetrhání rodinných a přátelských vazeb a vztahů. Obyvatelé byli do domova přijímání bez jakýchkoli informací o tom, jak to v domově vypadá a už vůbec se nezjišťovalo, jak by si život v domově představovali. S obyvateli nebyl uzavřen žádný kontrakt, dohoda či smlouva. Mnohdy byl obyvatel přijat do domova bez vlastního souhlasu, proti své vůli, často jen na žádost rodinných příslušníků. Praxí bylo, že se do pokoje vstupovalo bez klepání, intimní úkony se prováděly veřejně bez známek diskrétnosti. Obyvatelům domova personál převážně tykal a oslovoval je křestními jmény.

V dnešní době nám přijde zvláštní, že obyvatelé s pokorou přijímali rozhodování personálu o svém osobním životě v domově. Bylo to snad i dobou, která potlačovala rovnost a partnerství, respekt a důstojnost k člověku.  Ve společnosti i v domovech panoval předsudek, že senioři jsou na obtíž, že rodina o starého člověka nemá zájem, případně ho využívá jen jako zdroje peněz. A domov pro většinu veřejnosti představoval jen chudobinec a bylo lepší se tomuto místu obloukem vyhnout.

Velké poděkování patří všem zaměstnancům v sociálních službách – za jejich obrovský kus práce, kterou museli vynaložit, aby jejich zařízení mělo dnešní podobu.

 

« 1 z 2 »